Mesiac fotografie: Jan Lukas

Deník, který je vám zde předložen, zaznamenává deset měsíců v italských utečenských lágrech. Takové zvlaštní mezidobí v životě naší rodiny. Čas plný čekaní a očekavaní. Nemohu najít výstižnější slova než ta Dickensova v první větě románu Povídka Dvou Měst – “It was the best of times, it was the worst of times.” (Byly to doby nejlepší, byly to doby nejhorší.) Stali jsme se totiž uprchlíky po osudovém rozhodnutí opustit vlast útěkem přes Jugoslávsoitalské hranice, 21.srpna 1965. Rozhodnutí, které nebylo ani impulsivní ani lehhomyslné, ale naopak dlouhodobě plánované a zásadní. Útěk jsme neviděli jako srabství, ale jako nutný čin dokazujicí, že jsme za svůj žívot zodpovědní, a že odmítáme podílet se na jeho pokřivování. (Jistě, bylo možno žít rovným životem i v komunistickém Československu, ale to chtělo odvahu, na kterou jsme neměli.) Vzdát se domova, jazyka, rodiny a přátel – to byla cena nesmírně bolestivá.
Tatínek se nenechal vyvést z míry během této nejisté doby a pokračoval ve svém životním stylu, kdy pruběžne fotografoval to důležité, i to na první pohled nezávazné. Tak jako někdy v Praze, filmy byly v lágrech těžko k mání neb peníze chyběly, ale jakmile nějaké přišly, díky štědrosti čecho/amerických přátel, tak útrata za ně byla na prvním místě. Prožili jsme tři týdny v lágru v Terstu, pak tři týdny v Latině u Říma a osm měsíců v Capui u Neapole. Díky automobilu jsme byli volnější než ostatní uprchlíci a hodně jsme toho v té nádherné zemi uviděli. Italové se o nás v tom nejzákladnějším postarali, což jsme velmi oceňovali. Kdyby se nám hlavou byly nehonily starosti o budoucnost, tak se dá říct, že to byla jedna z nejkrásnějších a nejdelších dovolených, jakou jsme kdy měli...
Vyvolání filmů muselo počkat až na New York a na vypůjčenou temnou komoru Helly Hammidové, ženy Saši Hammida/Alexandra Hackenschmieda. Zpracování těchto fotografií pak bylo dosti sporadické, neb jiné práce nutně zabíraly tatínkův čas. Objevily se v mé a sestřině knize života (osobní alba), a pár jich bylo zařazeno do jeho výstav a knih. Často ale mluvil o tom, že by se k nim rád vrátil. Itálií byl vždy nadšen (první cestu podnikl v roce 1930, ve svých patnácti letech), a na to zvláštní mezidobí roku 1965-1966 intensivně a s vděčností vzpomínal. Mluvili jsme o tom, že by výstavou z té doby chtěl Itálii poděkovat za udělení politického asylu a za postarání se o naší rodinu, ale k tricátému výročí útěku to nestačil a když se blížilo to čtyřícáté, tak už nemohl. Byl tedy velmi rád, když se dozvěděl, že zájem o tento soubor je v jeho rodné zemi, a že se výstava uskuteční.
Je moji velikou bolestí, že ji neuvidí s námi tady na zemi.
Helena Lukas (září 2006)